Výraz zdravý rozum (či prostý rozum atd.) se v češtině používá jako ekvivalent latinského výrazu sensus communis, tj. obecné smýšlení (řecky ϰοινὴ αἴσθησις koiné aísthesis, angl. common sense, fr. bon sens), označující filosofický princip počítající s rozumem (smýšlením), vycházející z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirii (zkušenosti). Tento soud musí být bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním a který je přirozený všem lidem.[1] Má však sklon k zjednodušování, schematismu a dogmatismu, jelikož není podložen kritickým myšlením.[2][3] Je naopak ovlivněn prostředím, ve kterém jsme žili a žijeme – výchovu, školou, prací, přáteli, médii, která pravidelně odebíráme atd.[4] Zdravý rozum tedy závisí na názoru člověka, který jím argumentuje.[5] Zdravý rozum využívají více lidé věřící v náboženství, kdežto analytické myšlení charakterizuje nevěřící.[6]

V češtině mají podobný význam i spojení selský rozum,[7][nenalezeno v uvedeném zdroji] kterým se označují prosté realistické úvahy. Tento prostý rozum je nadřazen rozumovému poznání, avšak selhává při hodnocení a představách věcí, s kterými nemáme každodenní přímou zkušenost, jako například obecná teorie relativity anebo kvantová mechanika, které prostému rozumu odporují,[8] jsou ale vnitřně konzistentní a obecně uznávané. Lidé se zdravého rozumu s oblibou dovolávají, když chtějí prosadit svoje názory a mohou argumentovat pouze empirickými zkušenostmi.[1]

V psychologii a sociologii bývá tento pojem v některých situacích užíván v původním smyslu jako „vox populi“, tj. hlas lidu, na který je dobré nahlížet pro jeho racionálně empirické jádro, v jiných situacích spíše s důrazem na negativně hodnotící problematický soud, který vychází z povrchní empirie a staví si svůj základ na předsudcích, pověrách apod.[1]
Historie pojmu „Sensus communis“

První použití výrazu „sensus communis“ (zdravý rozum) pochází nejpravděpodobněji z Aristotelova (384 př. n. l. – 322 př. n. l.) pojednání O duši (De anima). Autor zde popisuje, jak se vnímání ze smyslových senzorů (prvotné) promítá na celkové vnímání reality. Podotýká, že i když se živočichové (většina) a lidé řídí pěti základními smysly (zrak, čich, chuť, hmat, sluch), zpracování a chápání těchto vjemů nebývá stejné.

Navíc se zamýšlí nad tím, že každý smysl je sice orientovaný jen na určité vjemy (např. zrak na barvy[9] – schopnost oddělit černou od bílé), ale živočichové a lidé dokáží tyto smysly rozeznávat, anebo kombinovat – nejen že rozeznají bílou od černé (stále otázka zraku), ale uvědomí si, že je objekt bílý a sladký (otázka zraku a chutě). Dochází k závěru, že toto srovnání, ke kterému dochází na základě porovnání dojmů či symbolů je proveditelné díky „Sensus communis“ – zdravému rozumu.[10]

Zdravý rozum je tedy podle Aristotela mezikrokem mezi smyslovým poznáním a rozumem (který je schopný porovnávat i morálku).

Ačkoli se tedy tímto pojmem zabýval již Aristotelés, který ho považoval, spolu s ostatními smysly, za předpoklad poznání, zpopularizování tohoto pojmu je nicméně připisováno až Jamesovi Beattiemu, který tento výraz použil ve své eseji „An Essay on The Nature and Immutability of Truth In Opposition to Sophistry and Scepticism“ (1770), která se ve své době stala často čtenou.[11]

Na Aristotelovo pojetí navázali v 18. století filosofové skotské školy v čele s Thomasem Reidem (často označovaným jako „filosof zdravého rozumu“[11]), kteří zavedli tento pojem do filosofie. V zdravém rozumu viděli vrozenou schopnost všech lidí, iracionální a intuitivní zdroj základních a evidentních pravd a předpoklad poznání a pramene jistoty o existenci Boha.[12] Vnímali zdravý rozum jako původní informace lidského vědomí, které vysvětlují ostatní fakta vědomí a to bez využití smyslů. Jde především o proces poznání.[2] Později mezi tyto schopnosti zařazují další vrozený princip – mravní smysl, tj. schopnost rozeznávat dobro a zlo. Filosofové skotské školy dále dovozovali, že co se příčí zdravému rozumu, vede na scestí a k chybným závěrům. Takovéto pojetí vznikalo a sloužilo jako opozice k racionalismu Réné Descarta, skepticismu Davida Humeho a Johna Locka a subjektivnímu idealismu George Berkeleye.[8]

Immanuel Kant, který kritizoval přílišné protežování zdravého rozumu, v něm neviděl jeden ze smyslů, ale princip soudnosti.[13]

💯 Follow IG: beatzera
Contact ☛ info@beatzera.com

Produced By Josh Petruccio
S/O Haine

Pokrok Produkce ©

свернуть