Pokaždé, když takhle odjiždím na dobu delší, než den, bojuji s výčitkami, že co když tu zrovna dneska budu zapotřebí. Co když zrovna dneska bude Alfréd potřebovat mečovat jedině s tátou, co když zrovna dneska Nůfka přejde celý pokoj sama, co když zrovna dneska bude mít Jos chuť usínat v tuleních!?
Před roční pauzou jsem si uvědomil, že na cestách trávím příliš mnoho času, že tam trávím příliš mnoho toho nejvzácnějšího času, času dětství, je lhostejno jste-li dítětem, či rodičem, prarodičem, či tetičkou a strýčkem... čas dětství je ten, k němuž se nejčastěji vracíme ve svých vzpomínkách a nejčastěji jej nazýváme tím, kdy nám bylo nejlíp. Proto vyskytuje-li se čas dětství někde poblíž, je zdravé nechat se jím blažit co nejintenzivněji.
Vzhledem k tomu, že o mé dětství můj otec z velké části přišel, vnímám tohle téma možná až příliš citlivě, ale když můžu, snažím se jej otevírat, neboť myslím, že v něm tkví jádra mnohých bolestí, jimiž současný svět trpí.
Jelikož moje maminka učí v mateřské škole, jsem schopen odhalit mateřinku a pančelku téměř se stoprocentní úspěšností. A když už jí odhalím, rád se ptám, jak je na tom naše budoucnost.
Mno a bohužel se potvrzuje má domněnka, že svět nebude šťastný, dokud nebudou šťastné jeho děti. Ty malé. Prostřednictvím těch velkých.
Všechny pančelky se shodují na tom, že rodiče nemají čas na své děti. Že je to začarovaný kruh. Chápu to. Pracovat se musí, ale taky si myslím, že je zapotřebí Uroba roztrhnout, prostě s tím cosi urobit a nepodléhat nátlakům, jimiž jsme vystavováni ultrakonzumním způsobem života a dělit čas dle hodnot, nikoli jej neustále co nejvíc zhodnocovat.
Jsme to především my, tátové, kdo nejčastěji mění rodinu za jmění, či umění kompenzovat svou nepřítomnost četnými dary. Lovásky namísto lásky však s dětí dělají nevědomky čím dál větší vazaly konzumu, neboť city nahrazuje materie a prostá radost s rodinné pospolitosti je nahrazována lítostí, že táta nebyl pryč dýl a přivez jenom plyšáka.
Z vlastní zkušenosti, kdy jsem přešaltoval z pětky na dvojku, vím, že k radosti dítěti stačí klacek, nebo písek s vodou, ale především, naše pozornost. S ní se vůkol vše promění dítěti v libovolnou krajinu, neboť dětská fantazie podpořená zájmem dospěláka je schopna i toho nejotrlejšího suchara strhnout k Petrpanovskýmu vidění světa a přínosná je tak ona "investice" oběma zúčastněným stranám. Dítě se cítí potřebné a dospělý si uvědomuje, jak moc dítě v životě potřeboval, na co všechno, od doby co jím není, zapomněl...
Druhým extrémem je pak vzrůstající trend tátů, co to doma nedaj a nechaj děti (a mámy) na holičkách. Chápu, že se to prostě občas nepotká a dva si přestanou rozumět, ale je-li z nich už vyloupnuta malá láska, či malej lásík, mělo by být jejich prioritou, aby malí neviděli velký chovat se jak malí. Chtě nechtě jsme každým svým jednáním jejich vzory a to kým budou je výsledkem toho, kým jsme byli. Naše děti nemůžou za naše selhání a neměly by je odnášet ať už tím, že se stanou prostředníky střetů, či tím, že zcela zmizí ze středu všeho dění.
No a tohle všechno ve mne rezonuje už dlouho a jako předposlední píseň na SP⭕️LU vznikla t a t o s názvem Mořeplavci. Vznikla, na zahradě pod Mangovníkem a začíná autentickým zvoláním pana Alfréda - tati pocem.
Končí jednou z mých nejoblíbenějších ohňových písní - Japonečka, což je takový pozůstatek konceptu, který jsem původně plánoval, a to parafrázovat oblíbené písně z dětství.
Příjemný poslech.
Otáčí se vítr, loď v mém moři mění směr.
Už v přístavu to bouří, vše se chystá na večer,
až navrátí se domů muži z cest
a ženami se k tanci nechaj svést.
Co let jim dálky vzaly a co už nevrátí –
chuť vítězství a fakt, že jsou konečně bohatí.
Ten pravý poklad z jejich postelí,
dospěl, aniž by to věděli.
Tatam je pýcha mořeplavců,
v očích dívek a chlapců není víc než pohrdání.
Kdes byl, kdes hrdino byl, když tady hejna dravců
kroužila kolem domovů, co nikdo nechránil.
Zestárli jsme, lásko, odpusť, prosím, že jsem jel
to nutkání, tak silně bilo ve mně na povel.
Já myslel, že vám štěstí najdu tam,
že vypadá jak kapsa naditá.
Odpusťte mi děti moje, že jsem byl hloupý.
Já věřil totiž tomu, že vám štěstí nakoupím,
že co jsem neměl, budete mít vy.
Ach odpusťte, že byl jsem takový.
"V Yokohamě v přístavu,
kde noc vládne tmou,
loučí se tam námořník
se svou dívenkou.
Japonečce malé
slzičky stékají,
když jeho rety rudé
slova lásky šeptají."
#muzipochlapmese #sp⭕️lu #zpozapisni #moreplavci #subhamastusarvadzagatam
